V roce 2022 se do Historické sbírky Muzea hl. m. Prahy podařilo získat soubor předmětů, který s největší pravděpodobností původně patřil herci, režisérovi a řediteli Lidového divadla Uranie v Praze VII Bohumilu Kovářovi. Akvizici se podařilo realizovat díky spolupráci s pobočkou Oblastního muzea v Děčíně – Muzeem Varnsdorf, do kterého se soubor dostal jako součást nabídky periodik. Jelikož však nevyhovoval zaměření sbírky tamějšího muzea, zprostředkovali jeho pracovníci Muzeu hl. m. Prahy kontakt s majitelkou, která celý soubor instituci darovala.[1] Bohužel nedokázala zodpovědět otázku, jak si tento celek nalezl cestu do majetku její rodiny; pravděpodobně jej získala její babička pocházející z Prahy, která měla kontakty v divadelním prostředí. Darovaný celek tvoří album výstřižků o činnosti Lidového divadla Uranie v letech 1903–1904, dvojdílný pamětní list věnovaný Bohumilu Kovářovi ke čtyřicátému výročí jeho divadelní činnosti, tři fotografie, čtyři reprodukce fotografií, tři karikatury, tři dopisy, jeden plakát anoncující koncert v sále Platýzu a šest divadelních cedulí z let 1843ؘ–1907. Všechny předměty vyjma plakátů je možné spojit s B. Kovářem; u plakátů nelze jednoznačně určit, zda byly jeho majetkem, či zda byly k ostatním předmětům druhotně připojeny. Význam tohoto početně nevelkého souboru zvyšuje fakt, že se váže k dnes již neexistujícímu Lidovému divadlu Uranie, jehož archiv byl z větší části zlikvidován, menší část byla zachráněna divadelním oddělením Národního muzea (Pecharová – Vraná 1971, 5). Rovněž v historické sbírce Muzea hl. m. Prahy jsou uloženy předměty, které se váží k divadlu Uranie. Mezi plakáty, programy a vstupenkami vyniká blahopřání členů divadla řediteli Jakubu Seifertovi k šedesátinám z roku 1906,[2] diplom téhož herce, kterým mu bylo uděleno čestné členství v Ústřední jednotě českého herectva v roce 1907,[3] a stuha z pohřebního věnce, kterým zesnulého J. Seiferta uctilo divadlo Urania.[4] Zdánlivě malý celek, který se v roce 2022 podařilo získat, představoval v tomto kontextu velmi cennou akvizici.
Zmíněný Bohumil Kovář se narodil 24. června 1865 na Novém Městě pražském v rodině ševce (AHMP, fond 156, matrika narozených sv. Štěpán č. 28, 1863–1867, f. 170). Jeho jediný podrobnější životopis je zveřejněn v Česko-slovenské filmové databázi,[5] avšak postrádá jakékoliv zmínky o zdrojích, ze kterých autor čerpal; a jak se ukázalo, není příliš přesný. Podařilo se mi však dohledat biogram vydaný u příležitosti jeho čtyřicátého výročí započetí herecké dráhy (Nejedlý, 5–6), který bylo možné doplnit informacemi z personálií uložených v Archivu hl. m. Prahy a informacemi čerpanými z odborné literatury, publikovaných vzpomínek a dobového tisku. Prostředí, v němž Bohumil Kovář vyrůstal, mělo zřejmě nějaké spojení s divadlem, protože hercem se stal i jeho starší bratr Jindřich
Obr. 1. Bohumil Kovář, fotografie nalepená na kartonu, asi kolem r. 1905, MMP H 355.385
Obr. 2. Karikatura herce a režiséra Bohumila Kováře z profilu, signováno Eugen Normand, kolorovaná kresba perem a tuší, asi 20. léta 20. století, 220 × 290 mm, MMP H 355.390
(29. 6. 1858 – 9. 9. 1901; AHMP, fond 156, matrika narozených sv. Štěpán č. 26, f. 86 a č. 13, f. 77). Je možné, že se rodiče věnovali ochotnickému divadlu, jelikož Bohumil Kovář se na divadelní prkna postavil již v dětství s ochotníky v pražském hostinci U Slovanské lípy: „Tenkrát hrál asi desetiřádkovou úlohu a dopadlo to tak, že nevypravil ze sebe ani slova“ (Nejedlý, 5). Nepříliš úspěšný začátek jej neodradil od dalšího vystupování s ochotníky a již při zaměstnání (pracoval jako účetní v parní pile na Kladně) hrál s jednotou Říp z Roudnice nad Labem a kladenskou Besedou Budislav. Vazbu na Roudnici osvětluje policejní přihláška jeho bratra Jindřicha Kováře, jehož manželka odtud pocházela a v letech 1881 a 1884 se tam narodily obě Jindřichovy děti (AHMP, fond 4, soupis obyvatelstva 1830–1910 [1920], 515/2). Zda s tamějšími ochotníky vystupovali oba bratři, bohužel nevíme. Podle vročení oslav čtyřicátého roku, kdy Bohumil Kovář kráčel na divadelních prknech, zahájil hereckou dráhu v roce 1885. Krátkou poznámku o Kovářových hereckých začátcích zanechal ve svých pamětech Václav Štech, který zmiňuje, že jej „[…] znal z dob, kdy byl úředníkem a jehož divadelní počátky a vývoj dobře jsem si pamatoval“ (Štech 1938, 311). Postupně začal vystupovat s Josefem Švábem-Malostranským, Rudolfem Inemannem či Jindřichem Mošnou v kabaretních scénách. Herecky se Bohumil Kovář vyprofiloval především jako kvalitní komik (tamtéž, 313) a „[…] výborný představitel záletných papínků venkovských i salonních“ (Lukášová 1928, 6).
Časem začal vystupovat i ve Švandově divadle na Smíchově, kam jej měl mj. doporučit i Eduard Vojan (Nejedlý, 5). Zde se mi jej poprvé podařilo zachytit 17. října 1888, když se v Kovářův prospěch hrálo představení Josef Kajetán Tyl (oznámení 14. 10. 1888, 3). Podle soupisů herců v monografii Pražské arény působil Bohumil Kovář v letech 1893–1900 v Pištěkově společnosti, která hrála na Královských Vinohradech (Javorin 1958, 252) a v letech 1891–1902 v Aréně na Smíchově (tamtéž, 237). V roce 1894 zaznamenala velký úspěch fraška Chudá holka, v níž Kovář ztvárnil cídiče oken, a měl být pozván k hostování v Národním divadle, ovšem kvůli „[…] zakročení vlivného člena činohry N. D. [Národního divadla – pozn. aut.] k tomu nedošlo“ (Nejedlý, 5). V témže roce jej Plzeňské listy charakterizují jako „[…] vzácně nadaného a populárního komika“ (Z divadelní kanceláře 6. 12. 1894, 2). U Pištěkovy společnosti měl v roce 1896 také poprvé režírovat a následující rok s ní působil v Brně (tamtéž, 5). Soupisy herců ve výše uvedené monografii nejsou bohužel zpracovány podrobně po jednotlivých divadelních sezónách, jedná se o prostý souhrn v daném časovém období, takže není možné sledovat Kovářovy přesuny mezi oběma společnostmi. Pavel Švanda ml. vedl v letech 1892–1895 také Městské divadlo v Plzni, a tak B. Kovář působil v uvedeném období i v tomto divadle (Sto let českého divadla v Plzni, 1965). Ze soupisů je rovněž patrné, že členem Švandovy společnosti byl i jeho bratr Jindřich. Podle životopisu z roku 1925 Kovář také vyučoval mimiku a deklamaci v pražské Pivodově operní škole, kde zavedl i žákovská představení v kostýmech a maskách (Nejedlý, 5). Jeho působení není v biogramu nikterak datováno, ale jelikož je celý portrét zpracován chronologicky, lze usuzovat, že se tak stalo v devadesátých letech 19. století.
Obr. 3. Budova Technického divadla Uranie na Výstavě architektů a inženýrů v Praze, soubor pohledů do kukátka, 1898, výřez, MMP H 049.209/3
Obr. 4. Dvojdílný Pamětní list věnovaný herci a režisérovi Bohumilu Kovářovi v upomínku jeho čtyřicetileté činnosti dne 13. února 1925, autor Prokop Laichter, kresba perem a tuší, 440 × 598 mm, MMP H 355.384/1, 2. Na listu s podpisy je na sedmém řádku shora podepsána populární herečka Antonie Nedošinská, která vystoupila v roli selky Dubské
Podle Kovářovy policejní přihlášky (AHMP, fond 4, soupis obyvatelstva 1830–1910 (1920), 146/99) se v roce 1898 přihlásil k pobytu v Praze a od následující sezóny účinkoval se společností Josefa Viléma Suka v Divadle Uranie (Javorin 1958, 276). Členem tohoto souboru byl již od předchozího roku i Kovářův bratr Jindřich. S divadlem Uranie spojil Bohumil Kovář svůj osud na podstatnou část své kariéry, když zde působil až do roku 1922.
Historie Lidového divadla Uranie v sobě pojí snahy o zřízení divadla na území Holešovic, touhu vybudovat druhé stálé pražské divadlo hrající v českém jazyce i tradici pořádání velkých výstav na nově vybudovaném Výstavišti. Pražské Holešovice-Bubny, připojené roku 1884 jako sedmá čtvrť k Praze, procházely koncem 19. století překotným rozvojem, během něhož se mezi roky 1890 a 1900 počet jejich obyvatel zdvojnásobil na více než 30 000.[6] Přesto zde nebyla stálá divadelní scéna, a tak když se v zimní sezóně 1893/1894 v Holešovicích usadila divadelní společnost Josefa Viléma Suka, využívala sál hostince U České koruny. Výhodou bylo, že v létě 1894 své působiště přesunula na letní scénu v zahradě téhož hostince. Tomuto působišti zůstala Sukova společnost věrná i v letech 1895 a 1896. V létě 1896 společnost poprvé hrála v pavilonu Flora na Výstavišti a o rok později v holešovickém hostinci U Zlaté Palmy (Javorin 1958, 255–256). Když roku 1898 uspořádal Spolek inženýrů a architektů na pražském Výstavišti Výstavu architektury a inženýrství, nechal pro její doprovodné programy postavit budovu tzv. Technického divadla Uranie podle návrhu Osvalda Polívky (Výstava architektury…, Národní listy 1. 5. 1898, 3). Jednalo se o dřevěnou budovu na kamenné podezdívce, kde se pro návštěvníky pořádaly populárně-vědecké přednášky doprovázené projekcí, experimenty; probíhala zde také divadelní představení a koncerty (Výstava architektury… Hlavní katalog 1898, 31). Kapacita divadelního sálu byla 760 míst určených výhradně k sezení, zázemí pak představovala restaurace se dvěma jídelnami, které mohly sloužit jako přednáškové či koncertní síně (tamtéž, 163–164). O provozování divadla měl zájem výše zmíněný J. V. Suk; prostory nakonec získala skupina dramatiků ze Spolku českých spisovatelů beletristů Máj, která roku 1897 realizovala ve smíchovském Švandově divadle úspěšný cyklus divadelních her českých autorů nepřijatých do repertoáru Národního divadla (Štech 1898, 109). Uvedení tohoto cyklu bylo součástí snah o zřízení druhé stálé pražské divadelní scény hrající v českém jazyce, které se v tisku objevovaly od roku 1885 (Javorin 1958, 266), a také důkazem sílící nespokojenosti s ředitelem Národního divadla F. A. Šubrtem (Štech 1898, 96–187).
Obr. 5. Fotografie z inscenace hry Naši furianti, Švandovo divadlo, 1925, autor neznámý, MMP H 355.386. Uprostřed v puntíkované jupce herečka Antonie Nedošinská v roli selky Dubské
Držitelem divadelní koncese, kterou divadlo Uranie využívalo, byl Jan Vávra, této době hostující herec Národního divadla,[7] za nímž stáli mj. Václav Štech, Jaroslav Kvapil a Gustav Schmoranz (Kvapil 1932, 199–204). Členem divadelního souboru byl i Jindřich Kovář (Javorin 1958, 276). Při koncipování programu divadla využil Václav Štech svou představu tzv. lidového divadla – tedy repertoáru určeného pro nejširší vrstvy, což většinou byly různé veselohry a frašky, který ovšem hrál alespoň v dané sezóně sehraný soubor; to vše za nepříliš vysoké ceny. Tento koncept se ukázal jako životaschopný a provoz divadla byl natolik úspěšný, že: „Posledního večera, kdy výstava byla uzavřena, diváci, naplňující divadlo do posledního místečka, setrvali po skončeném představení v hledišti a jásavě volali: ‚Chceme druhé české divadlo!‘“ (Lukášová 1928, 5). Obdobně situaci popsal i Václav Štech (1898, 123). Divadelní budova na Výstavišti však zimní provoz neumožňovala (fejeton z 20. října 1898 se zmiňuje o prochladlé budově; Národní listy, 1898, 1) a herecký soubor se tak rozpadl (Kvapil 1932, 203). Spolek inženýrů a architektů, který výstavu pořádal, nabídl divadelní budovu k prodeji; nakonec se dohodl na tříletém pronájmu (1899–1901) s výše zmíněným Josefem Vilémem Sukem (Javorin 1958, 269; Kovář 1928, 9). Členy jeho společnosti byli od roku 1899 již oba bratři Kovářovi (Javorin 1958, 276). V roce 1901, kdy mělo dojít k odstranění divadelní budovy, se J. V. Suk domluvil s podnikatelem Janem Seifertem, který ji odkoupil. Jako jeden z akcionářů a členů správní rady Prvního pražského měšťanského pivovaru v Holešovicích Seifert prosadil umístění divadla v zahradě pivovaru. Po tomto přesunu stávalo divadlo v místech dnešního čp. 1522 mezi ulicemi Jankovcova a U Pergamenky. Divadelní provoz byl slavnostně zahájen 12. června 1902 (Lidové divadlo… 12. 6. 1902, 3) a k divadlu byla přivedena i tramvajová linka (Elektrická dráha… 12. 6. 1902, 3). Provozovatelem divadla bylo Družstvo pro postavení lidového divadla Uranie v Praze VII (Javorin 1958, 278; Lidové divadlo… 13. 4. 1902, 3), které vydalo 734 podíly po 56 K (Lukáš 1928, 26). Prvním ředitelem divadla nebyl nikdo jiný než Josef Vilém Suk, který ovšem odešel již 22. července 1902 (Dubská 2015, 962). Důvod Sukova odchodu není zcela jasný, A. Dubská tvrdí, že zpronevěřil peníze na platy (bohužel bez bližší reference o zdroji této informace); vzpomínka v almanachu vydaného k 25. výročí divadla diskrétně uvádí, že Suk byl „[…] docela svérázným finančníkem“ (Lukáš 1928, 26). Po jeho odchodu se řízení divadla krátce ujal režisér František Šípek a 19. října 1902 byl na valné hromadě novým ředitelem divadla ustanoven herec a režisér Prozatímního a posléze Národního divadla Jakub Vojta Slukov. Slukov v podstatě převzal Štechův koncept lidového divadla, kdy se nová scéna měla stát „[…] opravdovým divadlem lidovým i svými cenami i hrami, jež v něm budou provozovány. Po klopotném denním namáhání má zde nalézti oddechu a osvěžení měšťěnín i dělník, živnostník a řemeslník“ (Lidové divadlo… 21. 10. 1902, 3). Na téže valné hromadě (tamtéž, 3) bylo také rozhodnuto o úpravě divadelní budovy pro celoroční provoz – šlo zejména o vybavení parním topením, ale také o přeložení lóží apod. Lidové divadlo… 28. 12. 1902, 4). Ovšem ani J. V. Slukov nestál v čele divadle dlouho – 4. ledna 1903 bylo slavnostně otevřeno premiérou Stroupežnického inscenace Vojtěch Žák, výtečník a již 17. března 1903 ředitel Slukov neočekávaně umírá (Kovář 1928, 11). V době svého krátkého ředitelského působení jmenoval svým tajemníkem Bohumila Kováře, který tento post zastával i za následujícího šéfa divadla Jakuba Seiferta (Nejedlý, 5). Zřejmě proto si Kovář založil výše zmíněné album výstřižků,[8] které pocházejí z převážně českých periodik a informují o zahájení činnosti divadla 4. ledna 1903, dále obsahuje recenze her, ale také parte a nekrology Jakuba Vojty Slukova; nabídky předplatného na období leden–březen 1903, říjen 1903 – duben 1904, plán hlediště, popis budovy divadla atd.
Novým ředitelem divadla se stal další herec a režisér Národního divadla Jakub Seifert, který stál v čele Uranie do roku 1907, kdy jej vystřídal ředitel holešovického pivovaru Karel Vendulák, jemuž stál po boku jako vrchní režisér Bohumil Kovář (Lukášová 1928, 7). Tato dvojice řídila divadlo do roku 1914 a z tohoto období pocházejí tři dopisy tvořící součást výše zmíněného celku sbírkových předmětů. Nejzajímavější z nich je psaní Jaroslava Kvapila z 19. prosince 1912, kterým doporučuje Kovářově pozornosti herce Rudolfa Sovu, bratra básníka Antonína Sovy.[9] Toto období nebylo pro Uranii jednoduché, protože se nově otevřelo Městské divadlo na Královských Vinohradech (1907) a divadlo v Libni (1905).[10] Jak shrnuje A. Dubská (2000, 503), „[…] Uranie nedokázala čelit jejich konkurenci a ocitla se v ekonomické tísni“. Z těchto problémů vyvedl divadlo již zmíněný Václav Štech, kterému ředitelský post nabídl Karel Vendulák během plánování stavby nového (a nikdy nerealizovaného) divadla na Štvanici (Štech 1938, 306–308). Štech se funkce ujal k 1. červenci 1914 (tamtéž, 308) a hned začal pracovat se svým konceptem lidového divadla. Ač divadlo řídil ve velmi obtížných válečných časech, dokázal dokonce splatit i stotisícový dluh, který scéna měla u holešovické záložny (tamtéž, 319–320). Ve Štechových vzpomínkách se dochovaly zmínky o spolupráci s Bohumilem Kovářem, který byl jeho zástupcem (Nejedlý, 5): „Archiv za jeho péče byl udržován v pořádku vzorném – kancelářská jeho služba byla dokonalá. […] Nikdy nedošlo ve spolupráci s ním k jakémukoli nedorozumění. Když jsem zavedl dobrá opatření úsporná a určitým způsobem jsem zvýšil ihned vedlejší příjmy divadelní, ujal se mých směrnic ochotně, a tím se nám podařilo rázem zvýšiti zájem herců, kterým již dlouho bylo úzko při pomyšlení na budoucnost v divadle málo navštěvovaném.“ (Štech 1898, 313.) Štech vedl Uranii do roku 1919, kdy odešel do Brna, kde řídil Národní divadlo v Brně, a v pozici ředitele Uranie jej na tři roky vystřídal Bohumil Kovář, jehož ředitelská éra nebyla podle A. Dubské (2000, 503) příliš úspěšná. Podrobnosti o jeho odchodu z Uranie neznáme, ale zjevně v něm zanechaly pocit hořkosti, protože v popisu z oslavy ve Švandově divadle je zmínka, že Kovář „[…] pravil, že je velice mile překvapen tím, že v divadle, kde teď působí teprve půltřetího roku, dostalo se mu tak krásného uznání, kdežto podnik – jemuž věnoval svoji práci přes dvacet let…!“ (Nejedlý, 6.) Kovář se tak vrátil do divadla, které stálo u jeho hereckých počátků – totiž do smíchovského Švandova divadla, kde také 13. února 1925 oslavil výše zmíněné čtyřicáté výročí divadelní kariéry inscenací Stroupežnického Našich furiantů (tamtéž, 5). Po druhém jednání došlo na blahopřání od vedení Švandova divadla, hereckých spolků i členů divadla Uranie. Z darů, které jubilant obdržel, se ve získaném souboru dochoval dvojdílný pamětní list[11] a fotografie z inscenace.[12] Oslavenec svou kariéru vtipně shrnul: „Když jsem tu před čtyřiceti lety začínal svoji divadelní dráhu, tenkrát nebylo zdejší divadlo příliš krásné, ale za to já – byl prý jsem tehdy hezký kluk. A teď? Teď je naopak zase divadlo krásné a já – já jsem to už s tou svou krásou prohrál!“ (Tamtéž, 6.)
Jak intenzivně Bohumil Kovář po odchodu z Uranie pracoval v divadle není zřejmé, ale hereckou kariéru na hřebík zcela nepověsil, protože propůjčil své dovednosti i novému médiu – totiž filmu. Poprvé si zahrál ve snímku Jarní sen starého mládence, jehož scény v interiérech se natáčely na dvoře divadla Uranie (Štábla 1992, 217). Natáčení v prostorách divadla neprobíhalo zřejmě úplnou náhodou, neboť režisérovi snímku Janu Křičenskému zde v roce 1909 byla uvedena divadelní hra Svatební lože (tamtéž, 221). Není zcela jasné, kdy byl film vyroben – databáze Národního filmového archivu udává rok vzniku 1910 a datum premiéry 7. února 1913;[13] Zdeněk Štábla ovšem prokázal, že byl nejspíše natáčen až v první polovině roku 1912 (tamtéž, 223). Samotný filmový materiál se bohužel nedochoval. Bohumil Kovář hrál podle databáze Národního filmového archivu ještě v dalších 10 filmech, které byly vyrobeny v letech 1920–1929. Ve všech snímcích ztvárnil vedlejší role, dvě byly dokonce přímo z oboru – ředitel divadelní společnosti ve filmu Sázka o hubičku (1921) a režisér ve filmu Hříchy lásky (1929). Vzhledem k době vzniku se ve všech případech jednalo o němé filmy, pouze snímkům Erotikon (1929) a Starý hřích (1929) byla dodatečně dodána zvuková stopa.[14] Zajímavá je i Kovářova četnost natáčení, když za rok 1929 natočil pět z celkových 11 filmů (kromě výše uvedených tří snímků se jednalo ještě o filmy Z českých mlýnů a Adjunkt Vrba). Nabízí se hypotéza, že se Kovář méně (pokud vůbec) věnoval divadelní práci; určitý vliv zde zřejmě měla spolupráce s režisérem Miroslavem J. Krňanským, se kterým Kovář poprvé pracoval na filmu Billy v Praze v roce 1920, protože tři z filmů natočených v roce 1929 režíroval právě Krňanský, z toho jeden ve spolupráci s Ferrym (Ferdinandem) Seidlem, s nímž se Kovář hrál ve filmu Jarní sen starého mládence. Seidl s Kovářem se také setkali při natáčení filmu Z českých mlýnů v roce 1925, kde Seidl opět působil jako jeden z režisérů.
Bohumil Kovář zemřel 9. ledna 1931 v pražské Všeobecné nemocnici a o čtyři dny později (AHMP, fond 156, matrika zemřelých Všeobecná nemocnice, 1929–1932, 179) byl pohřben na olšanských hřbitovech.[15] O jeho úmrtí informovalo oborové periodikum (Kol. Bohumil Kovář, 18).
Obr. 6. Lidové divadlo Uranie v Holešovicích, čp. 953/VII, pohlednice, 1905, 140 × 86 mm, MMP H 326.205
Obr. 7. Hrob Bohumila Kováře na pražských Olšanech. V horní části náhrobku je nápisová deska s textem „Dram. umělec Divadelní ředitel Bohumil Kovář“, stav v dubnu 2024, foto autorka
Uzavřela se tak životní dráha muže, který většinu svého života rozdával (nejen) Pražanům radost a smích. Lidové divadlo Uranie, kde strávil více než 20 let svého života, vyhořelo v roce 1946. Ve veřejném prostoru jej připomíná pouze pamětní deska umístěná na protihlukové stěně v ulici U Uranie.
Shrnutí
Bohumil Kovář (24. 6. 1865 – 9. 1. 1931) z rodiny pražského ševce, která zřejmě měla vazby na ochotnického divadlo, protože kromě Bohumila se hercem stal i jeho starší bratr Jindřich (29. 6. 1858 – 9. 9. 1901). V roce 1885 začal B. Kovář vystupovat profesionálně, avšak vedle divadelního angažmá si zpočátku musel přivydělávat jako úředník. Časem začal vystupovat ve Švandově divadle na Smíchově i dalších pražských hereckých společnostech, krátce působil i v plzeňském městském divadle. Herecky se postupně vyprofiloval především jako kvalitní komik. V roce 1898 začal vystupovat v Divadle Uranie na holešovickém výstavišti, které se později stalo celoroční stabilní scénou této pražské čtvrti. Kovář zde v letech 1907–1914 působil jako vrchní režisér, v období 1914–1919 byl zástupcem ředitele divadla Václava Štecha a po jeho odchodu divadlo do roku 1922 řídil. Jeho další působení není známé, v roce 1925 však inscenoval hru Naši furianti ve Švandově divadle. Vedle divadla se věnoval také filmovému herectví, poprvé ve snímku Jarní sen starého mládence, zřejmě natáčeného v první polovině roku 1912 na dvoře Lidového divadla Uranie. V letech 1920–1929 hrál v dalších 10 filmech, z nichž nejznámější je Erotikon (1929) režiséra Gustava Machatého.
V roce 2022 se do Historické sbírky Muzea Prahy podařilo získat menší soubor předmětů, který tomuto herci a režisérovi patřil. Význam tohoto nevelkého celku zvyšuje fakt, že se budova Lidového divadla Uranie vyhořela 2.1.1946 a jeho archiv byl z větší části zlikvidován. Nejcennější částí je dvojdílný pamětní list a fotografie k představení inscenace Naši furianti dne 13. 2. 1925, které obdržel ke 40. výročí své divadelní činnosti.
Summary
Bohumil Kovář (24. 6. 1865 – 9. 1. 1931) came from a Prague shoemaker’s family, which evidently had ties to amateur theatre, because in addition to Bohumil his older brother Jindřich (29. 6. 1858 – 9. 9. 1901) also became an actor. Bohumil Kovář began performing professionally in 1885, but in addition to his theatre engagements he initially had to earn extra money as a clerk. In time, he began performing at the Švanda Theatre (Švandovo divadlo) and in other acting companies in Prague; for a short time, he also worked at the Pilsen Municipal Theatre. He gradually made a name for himself as a quality comedian. In 1898, he began performing at the Uranie Theatre (Divadlo Uranie) at Holešovice Exhibition Grounds, which later became an all-year-round permanent stage in this district of Prague. Kovář worked there as senior director in 1907-1914, in the period between 1914 and 1919 he was deputy director of the theatre to Václav Štech and, following his departure Kovář managed the theatre until 1922. His further work is not known, but in 1925 he staged the play Our Furiants (Naši furianti) at the Švanda Theatre. As well as the theatre, he also acted in films, firstly in The Old Bachelor’s Dream (Jarní sen starého mládence), probably filmed in the first half of 1912 in the courtyard of the Uranie People’s Theatre. Between 1920 and 1929, he appeared in a further ten films, the most well-known of which is Erotikon (1929) by the director Gustav Machatý.
In 2022, the Prague City Museum was able to acquire a small set of items that had belonged to the actor and director for its Historical Collection. The importance of this modest collection is increased by the fact that the Uranie People’s Theatre burned down on 2 January 1946, and its archive was largely destroyed. The most valuable part is a two-piece commemorative sheet and photographs from a performance of Our Furiants on 13 February 1925, which he was given on the 40th anniversary of his career in the theatre.
SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY
Archivní prameny
Archiv hl. m. Prahy (AHMP), fond 156 Sbírka matrik:
Kostel sv. Štěpána, matrika narozených č. 28 z let 1863–1867, f. 170: https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=3D5F56D0AA3543C494201F006F62D5EF&scan=191#scan191 [cit. 10. 4.2024].
Kostel sv. Štěpána, matrika narozených č. 26 z let 1857–1861, f. 83: https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=4DDA53EC202645B3A35A80DEB7C4C3CD&scan=87#scan87 [cit. 10. 4. 2024].
Kostel sv. Štěpána, matrika zemřelých č. 13 z let 1899-1907, f. 77: https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=18002DEAB15B49B0B3147227FBCB9357&scan=81#scan81 [cit. 15. 4. 2024].
Všeobecná nemocnice, matrika zemřelých č. 14 z let 1929–1932, s. 179: https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=2B5961E36D0C4170BE7FA9B59DFCF0C5&scan=184#scan184 [cit. 15. 4. 2024].
Archiv hl. m. Prahy (AHMP), fond 4 Magistrát hl. m. Prahy I., soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920).
Karton 515, poř. č. 2: https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=89480681B75A11E9A6D240618600A675&scan=1#scan1 [cit. 15. 4. 2024].
Karton 146, poř. č. 99: https://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=84712950E4E311E08178002215111B5A&scan=1#scan1 [cit. 15. 4. 2024].
Tištěné prameny
BROŽ, Antonín – STRÁNSKÝ, Jaroslav (eds.) 1943: 40 let Lidového divadla Uranie. 1903–1943. Praha.
DUBSKÁ, Alice 2000: Uranie. In: Eva Šormová (ed.): Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů. Praha, 502-505.
DUBSKÁ, Alice 2015: SUK, Josef Vilém. In: Eva Šormová (ed.):Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti,II. N–Ž.Praha, 960-964.
Elektrická dráha k divadlu „Uranii“. In: Národní listy, roč. XXXXII, č. 160, 12. 6. 1902, 3.
Kol. Bohumil Kovář. In: Divadlo. List Svazu československého herectva, X (XVIII)/6, 18.
KOVÁŘ, Bohumil 1928: Jak jsme v Uranii začínali. In: Lidové divadlo Uranie v sedmé části Prahy. K oslavě 25. výročí své činnosti. 1903–1928. Praha.
KVAPIL, Jaroslav 1932: O čem vím. Sto kapitol o lidech a dějích z mého života. Praha.
Lidové divadlo „Uranie“ v sedmé části Prahy. In: Národní listy, XXXXII/355, 28. 12. 1902, 4.
Lidové divadlo Uranie v sedmé části Prahy. K oslavě 25. výročí své činnosti. 1903–1928. Praha 1928.
Lidové divadlo „Uranie“. In: Národní listy, XXXXII/290, 21. 10. 1902, 3.
Lidové divadlo v VII. části Prahy („Uranie“). In: Národní listy, XXXXII/160, 12. 6. 1902, 3.
Lidové divadlo v VII. části Prahy. In: Národní listy, XXXXII/101, 13. 4. 1902, 3.
LUKÁŠ, Josef 1928: Začátky divadla po stránce administrativní. In: Lidové divadlo Uranie v sedmé části Prahy. K oslavě 25. výročí své činnosti. 1903–1928. Praha.
LUKÁŠOVÁ, Karla 1928: K čtvrtstoletí lidového divadla „Uranie“. In: Lidové divadlo Uranie v sedmé části Prahy. K oslavě 25. výročí své činnosti. 1903–1928. Praha.
NEJEDLÝ, Viktor: Bohumil Kovář. In: Divadlo (Divadelní svět). Nezávislý časopis věnovaný otázkám divadelním, V (XII)/1, 5–6.
Oznámení. In: Národní listy, XXVIII/286, 14. 10. 1888, 3.
ŠTECH, Václav 1938: Džungle literární a divadelní. Paměti českého tvrdohlavce. Praha.
Výstava architektury a inženýrství spojená s výstavou motorů a pomocných strojů pro maloživnostníky, s přidruženou výstavou vynálezů pro živnostníky a s odbornou výstavou klempířů zemí koruny České v Praze 1898. Hlavní katalog a průvodce. Red. Josef Kafka. Praha 1898.
Výstava architektury a inženýrství v Praze 1898. Z výstaviště. In: Národní listy, XXXVIII/120, 1. 5. 1898, 3.
Z divadelní kanceláře. In: Plzeňské listy, 30/145, 6. 12. 1894, 2.
Literatura
JAVORIN, Alfred 1958: Pražské arény. Lidová divadla pražská v minulém století. Praha.
Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. I. díl. Praha 2006.
OSVALDOVÁ, Barbora 2010: Divadlo S. K. Neumanna v období let 1948–1958. Bakalářská diplomová práce uložená na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
PECHAROVÁ, Vilemína – VRANÁ, Helena 1971: Divadlo Uranie v dokumentech. I. díl. Praha.
Sto let českého divadla v Plzni. 1865–1965. Plzeň 1965.
ŠTÁBLA, Zdeněk 1992: O jednom historickém omylu. In: Filmový sborník historický 3. Ed. Ivan Klimeš. Praha, 217–226.
On-line zdroje
Česko-slovenská filmová databáze: www.csfd.cz
Databáze Národního filmového archivu: www.filmovyprehled.cz
On-line archiv Národního divadla: www.archiv.narodni-divadlo.cz
[1] Celek je zapsán v chronologické evidenci Historické sbírky Muzea hl. m. Prahy (dále jen MMP) pod číslem H 112/2022; v systematické evidenci byl zpracován pod inventárními čísly H 355.383 – H 355.403.
[2] MMP, Historická sbírka, inv. č. H 020.809.
[3] MMP, Historická sbírka, inv. č. H 053.828.
[4] MMP, Historická sbírka, inv. č. H 054.009.
[5] https://www.csfd.cz/tvurce/27179-bohumil-kovar/biografie/ [cit. 12.4.2024].
[6] Historický lexikon obcí I, 62. V roce 1890 měly Holešovice 15 352 obyvatele, v roce 1900 30 797.
[7] http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/4010 [cit. 10.4.2024].
[8] MMP, Historická sbírka, inv. č. H 355.383.
[9] Dopis je uložen pod inv. č. H355.395.
[10] Divadlo vzniklo u hostince U Deutschů, v roce 1905 byla držitelkou koncese Marie Groszová. V letech 1907–1908 scénu provozovala populární Marie Zieglerová (viz Osvaldová 2010, 9).
[11] MMP, Historická sbírka, inv. č. H 355.384/1,2.
[12] MMP, Historická sbírka, inv. č. H 355.386.
[13] https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/395113/jarni-sen-stareho-mladence [cit. 16. 4.2024].
[14] https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/395498/erotikon [cit. 16. 4.2024]; https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/395486/stary-hrich [cit. 16. 4.2024].
[15] Bohumil Kovář je uložen na hřbitově Olšany I., VII. část, odd. 5, hrob č. 89.
Mgr. Magdaléna Šustová
Muzeum Prahy
